Kashitu, léto 2024, stavíme druhou budovu budoucího kampusu střední školy a rozjíždíme workshopy. Jedním z nich byl letos i ten šicí. A ušit byl doslova horkou jehlou! Ale stačí, když se spojí lidé, kteří se doposud ani neznali a dají do kupy pár nápadů. Pak z toho vzniknou třeba školní batohy z cementových pytlů! Aneb jak se Evropanka s Afričankami učila šít a jak to někdy bylo na pytel, čtěte dále…
„Ukusambilila Ukubila“, zambijským jazykem zvaným Bemba, neboli „Šicí dílna“ po našem, jsme nazývali třítýdenní setkávání žen z komunity v Kashitu, které se učily šít. Místní ženy se zpravidla starají o rodinu a zahradu a nemají možnosti učit se něco nového. Vzdělání je v Zambii velmi nedostupné, a to zejména ve venkovských oblastech, jakou je třeba Kashitu. Šicí workshop, který probíhal od 15. července do 2. srpna, byl pro 16 místních žen příležitostí, jak se naučit základy šití a obohatit tak místní komunitu. A jak to celé vzniklo? Již loni tu byl nápad, že by bylo skvělé recyklovat cementové pytle ze stavby a něco pěkného z nich ušít. Možná teď nechápavě pokyvujete hlavou ze strany na stranu, nicméně podívejte se, v jakých zajímavých pytlích se v Zambii prodává cement.
Jelikož místní nemají mnohdy ani kwachu (zambijská měna) navíc na to, aby si koupili látku, využití cementových pytlů bylo jasným řešením, navíc zadarmo, neboť na stavbě na nás z loňska čekalo několik stovek pytlů. Udělali jsme pár návrhů, z nichž si místní ženy vybraly, že by se chtěly naučit ušít školní batoh. A na čem? V Kashitu již šije několik žen na vlastních šlapacích strojích či těch s ruční klikou. Většinou si však zakoupení vlastního stroje nemohou dovolit.
Čirou „náhodou“ nás v květnu na akci Maker Faire v Praze, kde jsme představovali lidem výrobu cihel na cihlovačce, oslovil muž, který nám daroval pět elektrických šicích strojů, staré dobré „Veritasky“ a „Čajky“, a už měsíc na to letěly v kufru první stroje s prvními českými dobrovolníky s kufrem v ruce do Zambie
Jsme tady! V Zambii. V Kashitu. V komunitě New Renato Community Society. První týden šicího workshopu jsme se museli trochu zorganizovat, udělat si určitou strukturu, řád, plán a cíl. Ano, zní to evropsky a s touto částí naší nátury sem také přinášíme sami sebe. To však nestačí. Nestačí jen dát svůj um, ale je potřeba se také nechat obohatit místem a lidmi, kteří jsou tu doma a dokázat přijmout um jejich. Třeba smysl pro spolupráci. Žena kojící své novorozeně sedí vedle druhé u šicího stroje a najednou se jim zasekne ve stroji niť, další dvě s poletujícími dětmi kolem jim přijdou beze slova pomoci, další tři je sledují a všechny dohromady se smějí té situaci, když ani ta běloška, která jim stroj přivezla teď neví, co s tím. A tak se tu všechny smějeme bez ohledu na čas, výkon a vlastní představy, i když pro některé z nás je to mnohem těžší překonat. Všechny společně zdoláváme své výzvy – naučit se měřit přesně, stříhat rovně, pečlivě začistit látku, trpělivě vysvětlovat, šít pomalu a jemně, uklidit všechny špendlíky i opustit ideje… Během workshopu se samovolně vytvořilo pár zásad. Tu základní z nich – „Panono, panono!“ neboli „Slow down!“ neboli „Zpomal!“ jsme si často opakovaly v situacích, kdy ženy sešláply prudce pedál stroje, který zlověstně zavrčel a sešil díly látky křivě, či v momentech, kdy bylo těžké překonat mou představu, že dnes už konečně začneme ty batohy šít. Zkrátka, když to jde pomalu, je lepší ještě zpomalit..
Jsme tady! V Zambii. V Kashitu. V komunitě New Renato Community Society. První týden šicího workshopu jsme se museli trochu zorganizovat, udělat si určitou strukturu, řád, plán a cíl. Ano, zní to evropsky a s touto částí naší nátury sem také přinášíme sami sebe. To však nestačí. Nestačí jen dát svůj um, ale je potřeba se také nechat obohatit místem a lidmi, kteří jsou tu doma a dokázat přijmout um jejich. Třeba smysl pro spolupráci. Žena kojící své novorozeně sedí vedle druhé u šicího stroje a najednou se jim zasekne ve stroji niť, další dvě s poletujícími dětmi kolem jim přijdou beze slova pomoci, další tři je sledují a všechny dohromady se smějí té situaci, když ani ta běloška, která jim stroj přivezla teď neví, co s tím. A tak se tu všechny smějeme bez ohledu na čas, výkon a vlastní představy, i když pro některé z nás je to mnohem těžší překonat. Všechny společně zdoláváme své výzvy – naučit se měřit přesně, stříhat rovně, pečlivě začistit látku, trpělivě vysvětlovat, šít pomalu a jemně, uklidit všechny špendlíky i opustit ideje…
Během workshopu se samovolně vytvořilo pár zásad. Tu základní z nich – „Panono, panono!“ neboli „Slow down!“ neboli „Zpomal!“ jsme si často opakovaly v situacích, kdy ženy sešláply prudce pedál stroje, který zlověstně zavrčel a sešil díly látky křivě, či v momentech, kdy bylo těžké překonat mou představu, že dnes už konečně začneme ty batohy šít. Zkrátka, když to jde pomalu, je lepší ještě zpomalit.
Hned první týden se ženy učily šít na věcech, které byly zrovna potřeba, od záplat na kalhoty až po kapsář. Postupně jsme přešly z látky na materiál cementových pytlů. Došly jsme tedy se ženami na stavbu, kde se zrovna betonovaly základy, v kalfasu jsme vydrhly pytle a ženy odnesly v kýblu na hlavě cementovou vodu zpátky stavařům do toho jejich betonového těsta (pozn. švadleny: „stavební terminologii neovládám“). Na stavbě to mezitím frčelo, až hřebíky lítaly! A aby nelítaly tolik, ujaly jsem se nápadu ušít pro stavebníky kapsičky na hřebíky, vruty a všelijaké ty šroubky. Kapsa byla poměrně malá, takže práce s materiálem z cementových pytlů byla pro začátek vskutku výzva, ale o nic přeci nešlo – na hrubou stavbu hrubá záplata! Úkol byl zdárně splněn a přidanou hodnotou k tomu bylo pozorovat, jak může fungovat propojení šití se stavbou.
Jsme uprostřed druhého týdne workshopu a konečně hurá na batohy! Rodiče si často nemohou dovolit koupit dítěti batoh, který stojí zhruba 250 kwacha a tak nosí děti často těch pár věcí do školy právě v cementovém pytli. Batohy z cementových pytlů by tedy mohly být, dle slov místního učitele, pro rodiče cenově dostupnou alternativou.
Každá žena pracovala na svém batohu, který má uvnitř všitou látku s kapsou, nastavitelné popruhy a zavírání na dřevěné knoflíky. V rámci workshopu ženy došily kolem devíti batohů a pokračují dále. Podařilo se nám vytvořit i obdobný střih na malý batůžek pro prvňáčky. V posledních dnech workshopu si ženy zkusily ušít kolovou sukni a látkovou tašku. Celé to naše společné třítýdenní učení jsme završily drobnou výstavou a shrnutím důležitých bodů.
Za zmínku jistě stojí zásada poslední a nejdůležitější: „Sew with the prayer“ neboli „Šijte s modlitbou“. Většina Zambijců je věřících. Někteří Boha často zmiňují, když s Vámi mluví i o běžných věcech. Také je můžete potkat podle jejich vyznání v sobotu či v neděli v kostele, kde živelně bubnují, zpívají a tančí. Víra je zkrátka něco, co je provází a snad i pomáhá překonávat těžkosti, se kterými se každodenně v této rozvojové zemi potýkají. Právě proto jsme každé ráno našeho šicího workshopu začínaly společnou modlitbou, někdy v češtině, jindy zas v angličtině či bembě. A i když jsme si občas nerozuměly a pantomimicky jsme si vysvětlovaly zašmodrchanou niť, vždycky jsme se snažily najít cestu k rozuzlení. Jsme jiné. Poznala jsem je jako Afričanky a sebe jako Evropanku. Ale možná právě díky té jinakosti jsme se mohly vzájemně obohatit!
A jak šicí dílna pokračuje dál? Po završení šicího workshopu se ženy nadále scházejí a šijí. Občas se potýkají s nutností opravit šicí stroj či s tím, že nejde elektřina. Své první produkty již zkusily nabídnout ve škole či na místním trhu. V tom všem mají nadále podporu českých dobrovolníků, kteří společně s místními pokračují ve stavbě druhé budovy střední školy, která bude dokončena v září.
„Tukamonana mailo“, loučili jsme se každý den, aneb, zítra na viděnou. Uvidíme, co přinese zítřek nejen v šicí dílně v Kashitu a rádi se o tom s Vámi zase podělíme. Třeba příště budeme psát o tom, jak se šijí obleky pro včelaře nebo školní uniformy, které místní chtějí začít vyrábět, aby se tak propojovala různá odvětví jejich komunity a komunita se mohla dále rozvíjet.
AUTOR: Štěpánka
